Cesta: Titulní stránka
Náboženské
záležitosti
Obec
Sázava má lidi dvojího vyznání: katolíky a evangelíky. Katolíci vždycky spadali
pod farnost velkolosenickou, děkanství polenské a po zřízení biskupství roku
1664 v Hradci králové, diecézi královehradeckou. Evangelíci si však mohli
vlastní modlitebnu postavit až poté, kdy císař Josef II vydal dne 13. října
1781 toleranční patent. Ten umožnil některým církvím, které byly v patentu
jmenovitě uvedené, zakládat náboženské sbory, stavět modlitebny a zřizovat
vlastní hřbitovy i školy. Dále však trvala některá omezení. Jejich kostely
nesměly mít např. věže ani zvony a vchod do nich nesměl vést přímo
z ulice.
Katolická pospolitost
Po
skončení třicetileté války byla velkolosenická farnost jakožto filiální,
svěřena do péče farnosti polenské. Polenský děkan Čapek se jí však asi
v roce 1695 vzdal pro přílišnou vzdálenost Polné od Velké Losenice.Poté
byla velkolosenická farnost svěřena do péče farnosti přibyslavské. Ani to
nebylo řešením trvalejším, neboť už o dva roky později (1697) Patřila velkolosenická
farnost pod farnost borovskou.
Roku 1746
dal kníže Karel Maxmilián Dietrichstein opravit kostel ve Velké Losenici a
osamostatnil jej. Prvním farářem zde byl Antonín Měřínský. Od toho roku se
v každé vsi, která patřila pod velkolosenickou farnost, museli této
farnosti odvádět předepsané desátky a další platby (platilo se např. na
varhaníka).
Kostel ve
Velké Losenici byl podle nedoložených zpráv postaven už ve 12. století.
Zasvěcen byl sv. Jakubovi. V roce 1621 vyhořel i s částí obce,
přičemž se roztavily jeho zvony. Neméně byla poškozena i přední část kostela.
Ta je vybudována v gotickém slohu včetně oken a je zřejmě pozůstatkem
původního starého kostelíka, který asi končil vchodem, kde se dnes nachází
kamenný oblouk. Hlavní oltář současného kostela pochází z roku 1689. Kolem
kostela byl až do roku 1901 v běžném užívání starý hřbitov. Dne 28. září
uvedeného roku byl vysvěcen a otevřen hřbitov nový.
Pozoruhodným
objektem, jež se nachází na západní straně kostela, je šestiboká renesanční
kostnice z roku 1767. V ní jsou pietním způsobem uloženy ve dvou
pilířích lidské kosti. Její model včetně interiéru je uložen
v národopisném muzeu v Praze.
Evangelická pospolitost v Sázavě mohla otevřeně
zahájit svoji činnost až po vydání tolerančního patentu (13. října 1781). Proto
bylo nynější místo pro stavbu kostela vyměřeno 21.11.1784 a samotná stavba pak
byla zahájena 15.7.1785. Iniciátory celé akce byli především František, Jan a
Ondřej Špinarové. Špinarové ze mlýny čp. 16 věnovali také na stavbu kostela,
zřízení hřbitova, kostnice a později školy a fary potřebné pozemky. Na
zajišťování a přípravě stavby se však podíleli i další občané, např. Jan
Stehno, Jan Pleva a další. Špinarové také získali pro stavbu kostela podporu
polenské vrchnosti. Je pozoruhodné, že polenská vrchnost, jako projev svých
sympatií s touto stavbou, věnovala a nechala zasadit blízko kostela 6 lip,
z nichž zde jedna stojí dodnes.
Kostel
v době své výstavby neměl věž ani zvony, protože to toleranční patent
ještě nepřipouštěl. Věž mohla být postavena až poté, co císařský patent ze dne
8. dubna 1861 zrušil všechna omezení, která byla obsažena v tolerančním
patentu, ale ke stavbě věže mohlo dojít až v roce 1885, neboť do té doby
neměla sázavská evangelická obec dostatek finančních prostředků.
Fara,
jakožto součást areálu kostela, hřbitova, evangelické školy a kostnice, byla
postavena v roce 1844. I ona patří mezi pozoruhodné a historicky cenné objekty.
Při
zkoumání historie sázavské evangelické komunity, e doposud nepodařilo
přijatelným způsobem objasnit, proč právě v této obci tolik lidí projevilo
svou evangelickou náboženskou orientaci. Něco podobného se v bývalém
polensko- přibyslavském panství v takové míře nikde nevyskytlo.
V areálu
kostela se také nachází hřbitov, který je místem posledního odpočinku pro
evangelíky ze širokého okolí.