Cesta: Titulní stránka > Obec > O obci > Informace pro turisty > Stravování
Sázavské mlýny a mlynáři
Na
polensko-přibyslavském panství byly v provozu celá staletí mlýny panské
(dominikální) a selské (rustikální či kontribuční). Vrchnost své mlýny
pronajímala zájemcům, aby se zbavila starostí a měla z nich stálé výnosy,
bez ohledu na proměnlivé podmínky jejich provozu. Svým příkazem určovala
vesnicím, v kterém z jejich mlýnů musí mlít a přísnými tresty hrozila těm,
kteří by jejich příkaz porušovali.
V Sázavě měla vrchnost mlýn Pekelský. Příkazem k němu přidělila na mletí
vesnice: Vepřovou, Pořežín, Rosičku, Sázavu a Velkou Losenici. Nájemce tohoto
mlýna odváděl v roce 1636 částku 30 kop míšeňských grošů a navíc musel
každoročně vykrmit pro vrchnost jednoho vepře. U mlýna bylo 6 korců (asi
Špinarové v Sázavě patřili po řadu generací ke všeobecně známým a uznávaným
mlynářům. V seznamech mlynářů nacházíme Špinara Jana, Josefa, Františka,
Martina a Ondřeje. Obdobným mlynářským rodem byl v Sázavě rod Janáčků. S tímto
jménem se lze setkat i na některých mlýnech značně od Sázavy vzdálených.
Příkaz vrchnosti, aby poddaní nechávali své obilí mlíti výhradně v určených
panských mlýnech, byl pro ně velice nevýhodný. Zejména převoz obilí z Vepřové
do Pekelského mlýna v Sázavě se nemohl poddaným líbit. Proto tento příkaz
obcházeli a nechávali své obilí tajně mlíti v bližších selských (rustikálních)
mlýnech. To se zase nelíbilo držitelům mlýnů panských, kteří bylizavázáni k
pevným platbám vrchnosti bez ohledu na počet mlečů a zpracovaného obilí. Proto
pečlivě sledovali, kdo příkaz vrchnosti porušuje a takové případy hlásili do
Polné.
Od roku 1783 se mezi mlynáři panskými a selskými rozhořel spor, který se táhl
několik let a polenská vrchnost ho musela několikrát řešit. Iniciátorem tohoto
konfliktu byl František Špinar, který byl v té době vlastníkem Pekelského
mlýna. K němu se přidal i Jan Weber z Červeného mlýna, do kterého měli vozit
mletí poddaní z Nížkova, Sirákova, Poděšína, Bukové, Nových Dvorů a Špinova.
Oba si opakovaně stěžovali polenské vrchnosti na selské mlynáře, že melou obilí
poddaným i z těch obcí, které jsou povinny mlíti ve mlýnech panských a oni tím
přicházejí o výnosy z mletí. František Špinar např. hlásil v Polné, že 28.
června 1798 měl Jakub Augustýn z Velké Losenice u Jana Wasserbauera, mlynáře v
Pořežíně, dva pytle obilí, Jakub Zach z Velké Losenice u tamnějšího mlynáře
Karla Prostředního 2 měřice (asi
1 pytel obilí.
Takových stížností se v Polné scházelo více. Vrchnost uznala stížnosti
dominikálních mlynářů do jisté míry za oprávněné a přikázala, aby od 1. ledna
1799 selští mlynáři přispívali ze svých výnosů na náhradu škod, které způsobují
tím, že melou obilí poddaným i z těch vesnic, které mají povinnost
mlít jen ve mlýnech panských. V důsledku toho měli Martin a Ondřej Špinarové
ze Sázavy platit ročně 12 zlatých, František Klíma a Matěj Hrubý z Nížkova po 8
zlatých, Jan Wasserbauer z Pořežína 10 zlatých a Karel Prostřední z Velké
Losenice 8 zlatých.
Údaje o sázavských mlýnech jsou zatím velice kusé. Je známo, že v čp. 39 v
horní Sázavě se nacházel mlýn Janáčků, který byl v provozu už v první polovivě
17. století a zanikl až v roce 1919 za Vratislava Janáčka. V roce 1873 v něm
byla zřízena škrobárna brambor a František Janáček v ní nechal instalovat
mostní váhu. Škrobárna byla v provozu až do 1. světové války.
Mlýn byl původně vybudován na spodní vodu a měl vlastní splav i náhon. Později
po povodni byl přebudován na svrchní vodu. Splav byl postaven pod Peperkem a i
s náhonem byl společný pro mlýn Janáčků i Pekelský.
Špinarův mlýn byl v dolní Sázavě. V roce 1714 byl z valné části zničen povodní.
Byl však obnoven v roce 1784. Tehdy tu byl mlynářem už zmíněný Ondřej Špinar.
V seznamu sázavských mlynářů se kromě Špinarů a Janáčků objevují i další jména:
Adolf Mastný, jehož předek byl koncem 18. století vlastníkem Červeného mlýna,
dále Josef Blehta, jenž instaloval v roce 1920 v Pekelském mlýně agregáty pro
výrobu elektrického proudu pro horní Sázavu. Při požáru v roce 1920 mlýn
vyhořel. Před požárem se podařilo uchránit jen vodní pilu a dílnu na výrobu
plechových zámků, zřízenou na jaře roku 1920. Celou usedlost obnovil po roce
1922 Ludvík Rymeš.