Cesta: Titulní stránka > Obecní úřad > Dokumenty obecního úřadu
Sázavské školy
Až do roku
1774 bylo v našich zemích vzdělávání dětí nepovinné. Bylo závislé na
místních možnostech, postojích rodičů ke školení jejich potomků a zejména pak
na tom, zda církevní instituce na úrovni měst a obcí vyvíjeli na tomto úseku
náležitou aktivitu.
V roce
1774 poprvé projevil stát, jehož čele tehdy stála císařovna Marie Terezie,
výraznější zájem o vzdělávání dětí. Byl přijat soubor nařízení, který je
zkráceně nazýván tereziánským školním řádem. Jeho nejvýznamnějším ustanovením
bylo uzákonění povinné šestileté školní docházky. Jakmile dítě bez rozdílu
pohlaví dovršilo 6 roků, mělo začít chodit do školy, a to až do dosažení 12.
roku svého věku. V roce 1781 císař Josef II. uvedený řád novelizoval a na
základě prvních zkušeností s jeho uplatňováním, zpřesnil řadu jeho
ustanovení. Mimo jiné nařídil, že škola musí být zřízena všude tam, kde
v obvodu na půl hodiny chůze je 90 – 100 dítek ve věku 6 – 12 let.
Uzákonění
povinné školní docházky však ani zdaleka neznamenalo, že v celé říši bude
ihned zahájeno vyučování. K tomu docházelo mnohem později. Nebyl
k dispozici školní budovy a zejména kvalifikovaní učitelé. Ke zřizování
škol byla Tereziánským školním řádem tlačena vrchnost, zatímco výchovná stránka
vzdělávání dětí byla svěřována církevním farnostem. V mnoha obcích se
začalo vyučovat i bez náležitého zabezpečení. Učilo se v prostornějších
staveních a mnozí učitelé neměli potřebné vzdělání. Často byli vysloužilí
vojáci, kteří uměli sotva číst a psát. Takovým školám se tehdy říkalo pokoutní.
V Sázavě
byla dlouhá léta, fakticky až do roku 1910, mnohem složitější situace než
jinde. Bylo tomu tak proto, že od roku 1781, kdy vešel v platnost
toleranční patent Josefa II, byla zdejší obec domovem občanů dvojí víry a
příslušnosti ke dvěma církvím, kromě obyvatel, kteří nadále setrvávali
v římskokatolické církve, se zde vytvořila komunita lidí, kteří se stali
evangelíky. To se zcela logicky promítlo i do sázavského školního uspořádání.
Právo založit a spravovat školu neměla od vydání tolerančního patentu ze dne
13.10.1781 ale pouze církev římskokatolická, nýbrž i církev evangelická. A ta
byla v závěru 18. století aktivnější než farnost velkolosenická, která
mělo právo zřídit si svoji školu ve Velké Losenici a případně její expozituru
(pobočku) v Sázavě. Z těchto důvodů je účelné sledovat vývoj jedné i
druhé školy samostatně.
Evangelická škola v Sázavě nemohla vzniknout
dříve, než po vydání tolerančního patentu Josefa II. Ten připouštěl, aby
evangelíci a některé další vyjmenované církve, mohly nejen stavět modlitebny,
ale také zřizovat vlastní školy v souladu s Tereziánským školním
řádem.
Sázavská
evangelická komunita si nejdříve postavila v roce 1785 modlitebnu a
v roce 1789 získala z Proseče evangelického učitele Františka
Svobodu, který po svém příchodu ihned začal vyučovat děti evangelíků. V té
době však docházeli na vyučování i děti katolíků, neboť v obci jiná škola
nebyla. Škola však ještě neměla vlastní budovu. Vyučovalo se proto
v různých prostornějších domech zdejších evangelíků.
Evangelická
školní budova byla postavena díky aktivitě celé komunity už v roce 1790
s povolením c.k. krajského soudu v Čáslavi. Největší zásluhu na tom
měli bratři Špinarové Jan a Ondřej. Špinarové z čp. 16 dokonce věnovali na
stavbu modlitebny, hřbitova a školy část svých pozemků. Náklady na stavbu školy
byly z části uhrazeny majitele panství a zbytek poskytli sázavští
evangelíci. Škola byla postavena poblíž kostela a měla podobu prosté venkovské
chalupy. Budova stojí dodnes a má původní čp. 19. V roce 1848 navštěvovalo
tuto školu 14 dětí, v roce 1868
Po plném
všech škol do péče státu mohla být v roce 1910 sázavská evangelická škola
zrušena a její žáci byli začleněni do jednotné státní školy.
Katolická škola v Sázavě vznikla až 36 let po
vybudování školy evangelické, a proto zpočátku děti z katolických rodin
navštěvovaly školu evangelickou. Později chodily do katolické školy do Velké
Losenice. V zimním období byla docházka do této školy velmi obtížná a
nebezpečná. Proto velkolosenický farář dovolil, aby katolické děti
v Sázavě vyučoval sázavský kadlec František Wasserbauer, který však neměl
pro tuto činnost náležitou kvalifikaci. Navíc v důsledku tohoto řešení
museli katoličtí rodičové dávat odměnu za vyučování svých dětí nejen velkolosenickému
učiteli Karlu Taulovi, ale také Františku Wasserbauerovi v Sázavě.
Požadovali proto, aby byla v Sázavě zřízena expozitura (pobočka)
velkolosenické školy s jedním učitelem. K tomu došlo až v roce
1826.
Až do roku
1870 patřila katolická škola k panství a vikariátu polenskému a farnost
velkolosenickou. Nejprve se vyučovalo v domě č. 27, který byl majetkem
Václava Morkuse. Zde probíhala výuka pouze 2 roky. Od roku 1828 se učilo
v objektech Pekelského dvora. Majetník však školu po 7 letech vypověděl, což
přinutilo obec ke stavbě školy v horní Sázavě. Polenská vrchnost dala na
stavbu veškeré stavební dříví a zaplatila polovinu nákladů na ostatní stavební
materiál, což činilo 108 zlatých. Stavbu uskutečnili zdejší občané vlastními
silami a bez nároku na odměnu za práci. Od roku 1834 již probíhalo vyučování
v nové školní budově, která měla čp. 61. Stavba však byla definitivě
dokončena až v roce 1837. Učitel proto musel několik roků bydlet ve školní
třídě, než mu byla při škole zřízena samostatná světnice.
Říšským
zákonem č. 62 ze dne 14. května 1869 byla prodloužena povinná školní docházka
ze 6 na 8 roků. Tím došlo k nárůstu počtu dětí školou povinných. Nezbylo
tedy nic jiného, než původní učebnu z roku 1834 rozšířit. V roce 1878
byla tedy za 759 zlatých přestavěna tak, že měla dvojnásobnou plochu. Citovaným
říšským zákonem č. 6+2 bylo všechno vychování a vyučování mládeže podřízeno
státu. Církvím nebo náboženským společnostem bylo ponecháno pouze právo
vyučovat svému náboženství, přičemž neměly oprávnění k ovlivňování výuky
v ostatních vyučovacích předmětech.
Při
založení katolické školy v roce 1826 se občané tohoto vyznání uvolili
dávat učiteli k dispozici 3 míry polí, 2 míry luk a kromě dalších
naturálií mu poskytovali roční plat ve výši 71 zlatých. Škola měla dostávat od
obce 7 sáhů dříví na topení. Občané se současně rozhodli, že budou školu
vlastními silami bezplatně bílit a čistit.
V roce
1836 mělo podle tehdy platných předpisů navštěvovat školu 43dětí.
V dalších letech tento počet kolísal od 34 do 45 žáků. Knihovna při škole
byla založena až v roce 1878. Po prodloužení povinné školní docházky na 8
let bylo zřejmé, že se bude muset v blízké době postavit nová školní
budova, neboť ta z roku 1834 už z mnoha důvodů nevyhovovala. Proto
byla v letech
Docházka
dětí do školy kolísala nejen v závislosti na počasí, ale hlavně na postupu
zemědělských prací. S dětmi se tehdy počítalo jako s pracovní silou.
Školní úřady v roce 1843 stanovily, že „školní prázdniny začínají
Po zrušení
evangelické školy v roce 1910 byly jednotná a jediná státní škola
v Sázavě od 15. listopadu téhož roku rozšířena o jednu třídu.