Cesta: Titulní stránka > Obecní úřad > Dokumenty obecního úřadu > GDPR > Sazebník úhrad
Války a jejich
důsledky
Pro
středověké války bylo příznačné, že si vojska táhnoucí krajinou opatřovala
obživu z místních zdrojů. Tak si počínala nejen vojska nepřátelská, nýbrž
i vlastní. Kam se dostala, zabavovala všechno, co bylo k snědku, takže po
jejich odchodu zůstávalo obyvatelstvo, pokud přežilo, často bez obilí i
hospodářských zvířat. Pokud jim nebyla vypálena obydlí, mohli ještě mluvit o
štěstí. Nepřátelskými vojsky byly vesnice vypalovány zcela systematicky proto,
že byla „zbožím“ (vlastnictvím) určitého světského nebo církevního pána, jenž
stál v dané době na opačné straně než vojska, která právě dané území
ovládala.
V období
husitských válek bylo území horního Posázaví včetně přibyslavska a žďárska postiženo několikrát. Snad poprvé zde řádila vojska
Zikmundova v roce 1422, když prchala od Kutné Hory a Německého Brodu na
Moravu po porážce od Jana Žižky.
O dva roky
později, v říjnu 1424, byla Přibyslav, bezprostředně po smrti Jana Žižky
(11.10.1424), dobita, vypálena a na 10
let se stala základnou husitských vojsk, jako jiná východočeská města. Husité
Přibyslav znovu opevnili a učinili z ní základnu pro své občasné výpady
proti moravským pánům, kteří podporovali Zikmunda v jeho nárocích na český
trůn.
Největší
pohromy přinesla pro naše země třicetiletá válka, která se rozpoutala ve
většině Evropy po nešťastné bitvě českých stavů na Bílé hoře (8.11.1620). Podle
střízlivých propočtů poklesl v Čechách během této války počet obyvatel
přibližně na polovinu (na 800 tisíc) a na Moravě na půl milionu. V té době
zanikly stovky vesnic a samot. V blízkosti Sázavy zmizela v té době
vesnice Milíkov, jež se nacházela přibližně
I další
války, které vedlo Rakousko, do něhož naše země až do roku 1918 patřily, vždy
těžce poznamenaly zejména venkovské obyvatelstvo. Zvláště verbování mladých
lidí do vojska, konfiskování obilí, koní a dalšího hospodářského zvířectva pro
válčící armády, vedlo k novému zbídačování poddaných. Byly jim ukládány
stále větší robotní povinnosti a kontribuce (daně).
Sázavu
velice těžce postihla i 1. světová válka. Dne 26.7.1914 (právě na
velkolosenickou pouť) vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a 6. srpna i
Rusku. Podle záznamů ve velkolosenické farnosti bylo ze Sázavy povoláno do
armády 62 mužů. Kolik jich bylo z řad evangelíků se zatím nepodařilo
zjistit. Z války se už nevrátili:
F. Černý,
V. Hažmuka, F. Holcman, F. Janáček, M. Janáček, J. Jaroš, J. Jaroš, F. Jaroš,
A. Jindra, F. Lacina, V. Ločárek, J. Macek, F. Milfajt, F. Milian, B. Pleva, F.
Petr, J. Ptáček, F. Sobotka.
Válka také
vedla ke strmému pádu životní úrovně lidí. Byl kritický nedostatek potravin,
petroleje, prádla, obutí a mnoha dalších životních potřeb. Ceny neustále
stoupaly. Od 22. srpna 1915 byly zavedeny potravinové lístky, na něž se však
často nedostali nic koupit, neboť zásobování nebylo stále zajištěno.
Z kostelů a kaplí byly zabavovány zvony. V Sázavském kostele ale
zůstaly, protože se prý jejich zvonovina nehodila pro válečné účely.
Z kapličky byl zvonek o hmotnosti
Ani
ukončení 1. sv. války nevedlo k výraznějšímu obratu k lepšímu. Muži
se, kromě výše uvedených, vrátili z fronty, ale potíže se zásobováním
trvaly stále. Lidé si k živobytí pomáhali všelijak. Častým byl polní pych.
Kraj postihla epidemie chřipky, která podle země, z níž se Evropou šířila,
dostala označení „španělská“. Snad ve všech obcích si vyžádala řadu obětí,
zejména mezi dětmi a starými lidmi. V Borové zemřelo během necelého října
1918 celkem14 osob a v Přibyslavi 9. Údaje o počtu mrtvých v Sázavě
nejsou zatím k dispozici.
Mezi lidmi
kolovaly nezjistitelné miliardy téměř bezcenných rakouských korun. Nedalo se za
ně skoro nic koupit. Obchodníci je odmítali přijímat. V té době se
vyprávělo, že nějaká babka šla do Přibyslavi na jarmark s nůší plnou
peněz. Když procházela lesem, přepadl ji lupič, vzal jí nůši, vysypal z ní
peníze a utekl.
Krátce po
vytvoření nového československého státu se stala hlavním problémem hromná
nezaměstnanost. Zcela bylo ochromeno domácké tkalcovství plátna pro vídeňské
firmy. Mnozí lidé hledali práci mimo svá obydlí a někteří dokonce emigrovali za
prací do zahraničí.