Cesta: Titulní stránka > Obecní úřad > Náš mapový portál
Živelné pohromy
Zemětřesení nebývá u nás ani časté ani
příliš silné. Přesto bylo zaznamenáno, že v noci ze dne 4. na 5. srpna 1328 zde
mělo takovou intenzitu, že způsobilo zavalení části štol a šachet, které
v té době sloužily k těžbě stříbrné rudy. Postiženy prý byly štoly zejména v
okolí Velké Losenice a zvláště na Peperku. K obnovení těžby už nikdy nedošlo.
Proto už dnes není patrné, v kterých místech se tehdejší důlní díla nacházela.
Kobylky jsou hmyzem v našich krajích zcela neobvyklým, ale v roce
1338 napadla velkou část Českomoravské vysočiny ohromná hejna těchto škůdců,
která přiletěla z Uher do Rakouska. Na zdejších polích zničila všechno, co tu
rostlo a těžce poškodila také mladé výhonky ovocných stromů.
Krupobití se u nás objevuje poměrně často, ale nikdy snad nebylo
tak ničivé, jako v roce 1651. Tehdy zcela ubilo veškerou úrodu na polích veliké
části Českomoravské vysočiny. Důsledkem byl veliký hlad a bída, kterou jen v
malé míře zmírňovaly zásoby obilí z panských sýpek.
Povodně v údolí řeky Sázavy nebyly nikdy ničím výjimečným. Po
rychlém tání sněhu nebo po déle trvajících deštích se hladina řeky zvedala
každoročně. Nejvíce škody však rozvodněná řeka napáchala v roce 1714. Tehdy po
bouři dne 31. července a následujících deštích, byly protrženy hráze Dářka a
dalších několika desítek rybníků a valící se voda strhala vše, co jí stálo v
cestě. Všechna stavení v Sázavě, která byla v nižších polohách, byla zcela
zničena nebo zaplavena. Voda tehdy zničila druhou nejstarší usedlost v
obci - dvůr, dříve hamr na Hamrtejchu. Voda se valila údolím Sázavy dál a
škody, které při tom působila, se dále zvětšovaly. V Přibyslavi byl tamní dvůr
poblíž řeky zatopen do poloviny budov. Oba mlýny byly zničeny. Příval vod strhl
mosty v Německém Brodě a Ledči. V Německém Brodě bylo podemleto nebo zcela
zničeno 60 domů. V Ledči bylo odplaveno 9 domů včetně hospodářských stavení a
dobytka. Kromě toho bylo 80 stavení těžce poškozeno. Povodeň si vyžádala mnoho
lidských životů. V Německém Brodě se utopilo na 80 lidí. V Babicích 42, Ve
Světlé
Mrazy a vánice jsou v oblasti Českomoravské vysočiny zcela běžné.
Někdy však dosahují i zde takového stupně, že ohrožují životy lidí a těžce
poškozují výsledky jejich pěstitelské práce na polích. Něco takového se událo
10. června 1821, kdy napadlo v Sázavě a okolí mnoho sněhu.
V roce 1837 byla tak krutá zima, že se v okolí Sázavy objevovali vlci, kteří se
před tím drželi jen v hlubokých lesích žďárského revíru.
Dne 16.1.1893 byl v okolí Sázavy naměřen mráz
Kruté zimy byly zaznamenány zejména v letech 1862 až 1865, 1868 až 1869, 1871
až 1873, 1876,
Dne 31.3.1900 se měl konat v Přibyslavi 3. postní trh. Pro veliké množství
sněhu se konat nemohl. Celý březen sněžilo a sanice trvala od počátku zimy až
do Josefa (19.3.).
V roce 1919 přišla krutá zima tak brzy, že u většiny dvorů zůstaly brambory na
poli a zmrzly.
Dne 21. června 1910 spálil přízemní mráz v nižších polohách docela mladou
bramborovou nať.
V době, kdy se chodívalo pěšky, byly mrazy, vánice a mlhy velikým nebezpečím
pro pocestné. Dne 4. prosince šel František Ronovský, domkář ze Sázavy, z
přibyslavského trhu a cestou zmrzl. V roce 1886 zmrzl neznámý žebrák u Huťského
dvora. Dne 31.12.1895 zmrzli na cestě z Nového Veselí do Sázavy dva sázavští
občané. Dne 26.2.1919 zmrzl ve vánici na cestě z Nížkova domů domkář Josef
Chlubna z Kopanin. Smrt ve sněhu nalezli také další sázavští občané -
Konstantin Kolouch z čp.
Polomy lesů. Na den sv. Tomáše (20. prosince) roku 1740 se přes
Českomoravskou vysočinu přehnala větrná smršť, která byla současně doprovázena
hromobitím a krupobitím. Panské lesy byly takřka zničeny. Ve vesnicích
polensko-přibyslavského panství bylo zcela rozvaleno 80 stavení. V polenském a
keřkovském dvoře strhl vítr střechy. V lesích bylo desetitisíce kmenů
vyvrácených nebo
přeražených v polovině. Bezprostředně po této kalamitě uhodily kruté mrazy.
Tesaři nebyli schopni opravit stovky poškozených střech. Nedokázali prý ve
zmrzlých prstech udržet šindeláky (hřebíky, jimiž se přibíjely na střechu
šindele).
Požáry byly vždy velikou hrozbou pro obyvatelstvo, které žilo téměř
výlučně ve staveních krytých šindelem nebo někde ještě doškami (slámou).
Svítívalo se přitom převážně otevřeným světlem (loučemi, svíčkami nebo
petrolejovými lampami). Mnohde se vařívalo na otevřených ohništích. Ve městech,
kde bývaly domy těsně vedle sebe, docházelo zpravidla k požárům, které v krátké
době zachvátily mnoho stavení najednou. Zápas s takovými požáry byl při
tehdejším protipožárním vybavení skoro beznadějný.
Na vesnicích byla v tomto směru situace poněkud lepší. Usedlosti byly totiž od
sebe více vzdáleny. I přesto zde také docházelo k větším požárům.
V Sázavě vypukly v druhé polovině 19. století požáry u Vajgertů a Lánů (14.
června 1873), bleskem byla zapálena 15. června 1885 stavení čp. 49,
Neúroda způsobená extrémními povětrnostními vlivy bývala také těžkou
ranou pro venkovské obyvatelstvo, které bylo zcela závislé na výnosech ze svých
polností. Ve starých záznamech se objevují zprávy, že v některých, zvláště
kritických letech, se někde nesklidilo z polí ani tolik zrní, kolik se ho tam
zaselo. Závislost rolníků na výnosech obilí byla zvláště závažná do té doby,
než bylo přikročeno k pěstování brambor.
Nepředstavitelná neúroda postihla naše země zejména v letech
Epidemie moru, cholery, černých neštovic a tyfu procházely celou
Evropou a málokdy se vyhnuly chudé Českomoravské vysočině. Zejména v době válek
a neúrody se šířily s úděsnou neúprosností a tehdejší léčebné postupy byly
proti nim v podstatě neúčinné. V boji proti nim bylo používáno zaříkávání a
vykuřování a dalších pověrečných postupů. V kostnicích, které jsou dodnes v
Nížkově a Velké Losenici, je mnoho pozůstatků tamnějších lidí i švédských,
rakouských a pruských vojáků, kteří v okolí zemřeli, ani ne tak na zranění, jež
by utržili v bojích, jako na uvedené choroby.
Vrchnost měla zájem, aby jí ve vesnicích neubývaly v průběhu epidemií pracovní
síly. Proto doporučovala poddaným užívat nejrůznější preventivní medikamenty.
Majitel polensko - přibyslavského panství, Ferdinand kníže z Dietrichsteina,
přikázal dopisem z Vídně v roce 1860, "aby si lidé zvykli každý den ráno
pozříti na špici nože směs 2 dílů síry a 1 dílu soli", což je mělo chránit
před morovou nákazou. Vrchnost a rychtáři měli dbát na důsledné dodržování jeho
příkazu.
Snad poslední veliká vlna cholery přešla zdejším krajem v roce 1850. V
Přibyslavi zahubila během října a počátkem listopadu 73 lidí, zejména z řad
dětí a starých, méně odolných osob. Znovu se tu objevila v době prusko-rakouské
války v roce 1886. V přibyslavské polní nemocnici, zřízené v okresním domě, zemřelo
na choleru několik pruských vojáků.
Spolehlivé údaje o úmrtí sázavských občanů na uvedené epidemické choroby nejsou
zatím známy.